Kdo rozpoutal České hifi? Jirka Janda!

Mirek Láb

Otiskuji článek, který se tak trochu vymyká vážnohudební tematice, ale jen zdánlivě - všechny Jandovy aktivity v oblasti reprodukční techniky měly totiž jeden zásadní rozměr - byly neseny hlubokým zájmem o kumšt, dokonce nejen o hudbu. To, co dělal v oblasti hifi techniky, nebylo cílem. Jeho přístroje měly být dostupné všem. To na vysvětlenou některých jeho - čistě technicky posuzováno -"šílenostem". I proto dával své nápady už v zárodku posuzovat muzikantům, i proto byl časopis Hudba a zvuk - ten ze šedesátých let - koncipován od počátku se mnou, muzikologem jako časopis spojující techniku s hudbou a prací se zvukem vůbec - proto také zvítězil onen příznačný název Hudba a zvuk, nikoliv Stereo, Hifi, či tak nějak... (Lubomír Fendrych)

Nemám příliš rád debaty pamětníků, protože mi připadají jako vzpomínání na staré “zlaté” časy. Jsou ale momenty, kdy s jistou nostalgií vzpomínám na jednoho člověka, kterého bych vám chtěl připomenout. Je to už víc než rok, co nemám šanci setkávat se s tím, kdo přímo nebo nepřímo poznamenal několik generací českých hifistů – s Jirkou Jandou.

K prvním skutečným hifi přístrojům se Jirka dostal prostřednictvím amerického filmového režiséra Gena Deutche, žijícího zatvrzele od začátku šedesátých let v Praze. V té době se začaly produkovat první stereofonní desky, ale nebylo na čem je kvalitně přehrávat. Tuzemské gramofony byly téměř aerodynamické, ale prakticky nepoužitelné. Ale existoval zde neuvěřitelný a oficiálně těžko uplatnitelný potenciál amatérů, kteří byli schopni na vysoké profesionální úrovni vyrobit téměř cokoliv (od gramofonů přes magnetofony až po MM přenosky). A tak začala éra prvních Jandových tranzistorových zesilovačů Transiwatt.

Transiwatt 1 byl dokonce původně určen pro vojenská kina, jen tak mohl být oficiálními místy tolerován. Účelným “odpadem” byl stavební návod jak si vyrobit stereofonní zesilovač pro domácí reprodukci. To bylo v době, kdy se ještě tuzemské technologie příliš nelišily od těch světových (vyráběly se tu filmové kamery a fotoaparáty, průmyslová elektronika ještě bez problémů soupeřila se Siemensem atd.). Protože soukromá výroba čehokoli, zesilovače nevyjímaje, byla i v menším počtu kusů dost dobrým podnětem k trestnímu stíhání v rámci hospodářské kriminality, založil Jirka Janda Klub elektroakustiky, ve kterém se začali sdružovat jeho kamarádi a známí. Byly to první úseky laviny, která asi nemá ve světě obdobu. Základem byla totiž Jandova lehkovážnost a tak neuvěřitelné snílkovství, se kterým přicházel s nejšílenějšími nápady, že to při zpětném pohledu trochu připomíná Cimrmana.

Protože bylo obtížné soukromě získat skutečně výkonné a kvalitní reprodukční zařízení, vybudovali ho členové Klubu elektroakustiky na filosofické fakultě a nainstalovali, včetně akustických úprav, jako učebnu, ve které se mohli jednou týdně scházet, založit si diskotéku zahraničních desek a téměř legálně podnikat. Bylo v rámci absurdity té doby téměř zákonité, že se vše, stejně jako celé budoucí hifi hnutí, odehrávalo pod mírně militaristickými křídly Svazarmu (pro ty mladší: pod touto zkratkou se skrýval Svaz pro spolupráci s armádou) se záštitou snad jediného klubovního vojáka - předsedy Ládi Svobody. Na druhou stranu, neuvědomělou a nepovinnou kvalifikací těch nejaktivnějších členů bylo, jak jinak snad ani být nemohlo, vlastnictví modrých knížek, a tedy totální nevojáctví.

Od té doby jsem se řady Jirkových aktivit pravidelně zúčastňoval. Protože o prázdninách byla fakulta uzavřena, bylo nutné nalézt nějakou letní zábavu. Jako rekreační aktivitu si členové klubu vybudovali základnu vodního lyžování na Slapech s rychlým dvoumotorovým člunem a obytnou maringotkou, která byla později nahrazena téměř luxusním hausbótem. Většina z nás proto vodně lyžovala. Když bylo v sedmdesátých letech lyžování na Slapech zakázáno, začal Jirka hrát tenis, a tak vybudoval vedle podniku Elektronika (bývalého Hifi Servisu), který byl také jím probojovanou hifi stavbou, tenisové kurty, a řada z nás pro změnu začala hrát tenis. Vedle toho téměř nepozorovaně pěstoval joging, mimochodem, absolvoval snad patnáctkrát Velkou Kunratickou.

Jirka měl spoustu aktivit, ale vždycky kolem sebe vytvářel klima, ve kterém bylo zajímavé se pohybovat, a na které měl vnější svět minimální vliv. V tomto světě prožila řada z nás bez větších problémů docela pěkné časy, na které bez ohledu na okolní marasmus docela rád vzpomínám. Jirka měl vzácnou schopnost kombinovat lidi s nejrůznějšími zájmy a používat je pro dosažení cílů, které se postupně stávaly našimi společnými. V rámci mírného uvolnění politických poměrů v roce 1967 se Jirkovi podařilo propojit Ústav pro hudební vědu ČSAV (kde byl zaměstnán jako technik), redakci skomírajícího časopisu Rozhlasová práce a Klub elektroakustiky, tedy Svazarm, a rozjet v té době naprosto absurdní věc - vydávání časopisu Hudba a zvuk. V březnu 1968 přišel Jirka do klubu s na první pohled naivním, ale propracovaným nápadem uspořádat světovou výstavu Hifi Expo. A ta se kupodivu začátkem června uskutečnila (zkuste si představit, že v té době nebyly mobily a faxy a všechna zahraniční korespondence byla dost pečlivě cenzurována).

K hifi výstavě patří audiofilská gramofonová deska, a tak byl s neuvěřitelnými potížemi vydán první hifi titul Ray Connif. Na poslední chvíli před zahájením výstavy projížděl trasu Loděnice-Praha a zpět Míla Nosál na mopedu a průběžně v gramofonkách zastavoval a obnovoval výrobu první hifi desky tak, aby odpovídala svému označení. Protože rozsah aktivit byl pro časopis a hospodářské zařízení Klubu elektroakustiky společensky riskantní, byla založena celostátní organizace Československý hifiklub. Po další výstavě Hifi Expo v paláci U Hybernů, v době krátké ekonomické nepozornosti hospodářských orgánů, se nám podařilo pod Jirkovým vedením vytvořit prostředky, pro jejichž legalizaci, jak pravil náš právník, bylo nutné zřídit podnik služeb, který měl označení Hifi Servis.

Protože jsem v té době sdílel s Jirkou jednu ze dvou místností redakce Hudby a zvuku (opět absurdně umístěnou ve vile Armádního vysílání Čs. Rozhlasu), byl jsem jeho, na první pohled šílenými nápady dost poznamenán. Mezi zábavné okamžiky patřilo vymýšlení aprílových témat časopisu Hudba a zvuk. Po prvním “odborném článku, kterým byl popis zesilovače s nulovým zkreslením, následovaly reproduktorové soustavy s objemem 30.000 litrů, ale především vykopání prehistorického gramofonu na Klaudiánce, včetně jeho dokonalého zrestaurování na základě teoretických prací Dennikena a jeho prezentaci opět na výstavě HiFi Expo. Protože se původní přenoska nedochovala, byla nahrazena v té době snad nejkvalitnějším snímačem Shure V15 II. U amerického zástupce firmy Shure vzbuzoval prehistorický gramofon nepříčetnou závist. Později některé další náměty Jirka pod firmou Lirpa publikoval v americkém Audiu. V rámci časopisu bylo vytvořeno konto, ze kterého se platily různé vývojové úkoly. A tak byl dokončen první český kalotový reproduktor, řada konvertorů pro druhý program ČTV (tehdejší televizní přijímače kromě prvního a druhého pásma neuměly přijímat nic), gramofony, mixážní pulty, ozvučovací reproduktorové soustavy a další. Těch nápadů se ročně podle našeho redakčního plánu realizovalo alespoň třicet. Hlavním výstupem potom byly přístroje výrobního programu podniku Hifi Servis. Zesilovač Transiwatt TW 30 byl doplněn světovým unikátem, polystyrenovými třípásmovými reproduktorovými soustavami RS 20P. Fakt, že Jirka jako většina tehdejších amatérů nenáviděl vinutí cívek vyústilo v to, že světově unikátní hifistický tuner je měl vyleptané na plošném spoji, a tak se rozjel projekt podporující čerstvě zahájené stereofonní vysílání Československého rozhlasu.

I v době pilně řádící normalizace byla aktivní Gramofonová edice Československého hifiklubu (mimochodem, jednou z jeho prvních desek po intervenci vojsk byla deska Karla Kryla Bratříčku zavírej vrátka). V rámci edice vycházely desky jako Kuře v hodinkách, ale také semaforská Kytice, pro kterou jsme pořídili i původní záznam.

Po zákazu “nežádoucího” časopisu Hudba a zvuk byly veškeré aktivity čtenářů převedeny na členství v hifi klubech. V roce 1971 byla poslední výstava audiovizuální techniky AVRO 1971 a “politicky neúnosné” mezinárodní výstavy byly postupně nahrazeny přehlídkami amatérské hifi techniky Hifi Ama, které umožňovaly (dokonce Svazarmem podporovaná) setkání hifistů po celé republice. Jirka se stal ředitelem Hifi servisu a ztřeštěné nápady ho neopouštěly. Vedle technických problémů řešil i problémy lidské. V rámci politických prověrek byla ze zaměstnání propuštěna řada kvalifikovaných a čestných lidí. Protože měl Jirka dost nehezké zkušenosti jako student ze začátku padesátých let (byl vyloučen z vysoké školy, byl vězněn a pracoval v uranových dolech), bylo pro něj téměř samozřejmé, že je zaměstnal. V Hifi Servisu jich bylo dost. Většinou byli formálně nebo na čas zaměstnáni jako pomocní dělníci “aby se přizpůsobili” a Jirka považoval za svou povinnost je chránit. Přestože rozhovory s nadřízenými orgány nepatřily k jeho nejoblíbenější zábavě, dost úspěšně je zvládal.

Nicméně technické problémy u něj vždy převažovaly. Jedna z jeho nekonvenčních, zpočátku nepříliš podařených konstrukcí, ploché přenoskové rameno, zaujalo šéfkonstruktéra firmy NAD Erika Edvardsena do té míry, že bylo technicky dokončeno a realizováno: v tuzemsku jako velkosériově vyráběný gramofon NAD 5120. Jen tak mimochodem, na gramofonu je řada patentů chráněných na celém světě. Musím připomenout, že to nebyl první Jandův pokus jak proniknout mezi světovou špičku. První pokusy jsme koncem šedesátých let dělali se stereofonními kazetovými magnetofony pro firmu Papst ve spolupráci s výrobcem magnetofonových hlav firmou Bogen. V té době kazetovým magnetofonům a nadto stereofonním ve světě vůbec nikdo nevěřil. O polystyrenové reproduktorové soustavy měl vážný zájem Revox a na jednom veletrhu je dokonce vystavoval pod svou značkou.

Bylo pozoruhodné, jaký přístup měl Jirka k řešení problémů. Většinou každou akci připravoval, dnes bych řekl, s plným mediálním nasazením. Tak jsem byl přítomen založení Klubu elektromobilů, na kterém se ředitelé státních podniků dobrovolně zavazovali, jak pomohou na svět prvnímu a jedinému použitelnému elektromobilu, a to tomu našemu, československému. Protože byla ale jejich aktivita pomalá, vyrobil si Jirka vlastní elektrotrojkolku, se kterou se jako šéf “závodní stáje”, používající svou ženu Evu jako pilota, zúčastnil závodů ve Švýcarsku.

Po jeho služební návštěvě v USA následovala řada zajímavých klubovních přednášek, ke kterým do Prahy přijeli například Robert Berkovitz (původně Audio Research), ale také senior editor amerického časopisu Audio Bohouš Pisha. V roce 1988 založil vlastní soukromou firmu Au/Ra, která se postupem času stala občanským sdružením.

Stejně zaujatě řešil i svoje zásadní zdravotní problémy. Kdyby bylo možné jeho vitalitu a přístup ordinovat v nemocnicích, lidé by se dožívali neuvěřitelně vysokého věku. Před dvěma roky si Jirka - po patnácti letech podruhé - na lékařích vytrucoval operaci, která jim přišla absurdní a naprosto zbytečná a měli pocit, že by měl v klidu a krátké době dožít. Na výstavě Top Audio velmi litoval, že jsem nepřišel o den dřív, kdžy měl obrázky svého těla s označením, co všechno musí za dva dny pryč. Byl to pro něj jen jeden ze zajímavých technických problémů, který se ho jakoby ani netýkal. Po obtížné operaci jako obvykle změnil plány lékařů, neuvěřitelně zkrátil rekonvalescenci a rychle se vrátil ke své práci.

Do poslední chvíle měl spoustu nápadů, jak snadno a logicky stavět hifi zařízení, jak doplnit výrobní program firmy Au/RA. Zajímalo ho všechno, co bylo jen trochu nové a perspektivní, včetně publikací, a tak na poslední fotografii, kterou mám ve svém archivu, je s redaktory a jedním z vydavatelů českých hifi časopisů.

Kdož jste dočetli až do konce: dýchla na Vás ona dobová atmosféra? A přece se cosi dobrého dělo, i když s neuvěřitelnými potížemi. (Lubomír Fendrych)

Zdroj: http://archiv.neviditelnypes.lidovky.cz/hudba/001212hud.htm

Webdesign a autor většiny článků: Jakub Fulín (PCtun)

2009